Prázdninové resumé

Přede mnou několik posledních prázdninových hodin. Našlapuji po nich pomalu a opatrně, ale i přesto začínám… slovo „panikařit“ je v mém případě trošku přehnaně silné. Spíš už tak trochu slyším hlodání toho nenápadného červíka zvaného Nervozita, který se mi vylíhl někde hluboko mezi mozkovými závity. A  tak, ve snaze zachovat si vzpomínku na ty tři hýřivé měsíce v co nejživějších barvách, převádím své rozličné prázdninové zážitky do písmenkové podoby.

  

Začalo to písmenem Cé. Písmeno Cé bylo zapsáno do indexu vedle kolonky Pozemní stavitelství IV a mě spadl ze srdce kámen tak velký a těžký, až jsem v tu chvíli málem porušila zákon gravitace. Víly královny Titanie a Oberonovi skřítkové, kterým se svatojánské oslavy o něco protáhli, mě pak přemluvili a nalákali do doupěte rozkoší a neřesti zvaného Futurum. Pro úplnost je dobré vědět, že jsem zcela antidiskotékový typ, takže jsem nad tím nápadem nejdřív dost ohrnovala nos. Protože jsem ale byla po poslední složené zkoušce a s nástupem novorozených prázdnin v jakési nadšené extázi a měla neodolatelné nutkání se hlasově a pohybově projevit, strávila jsem tu noc v retrorytmech 70sátých, 80sátých a 90sátých let.



Přišel konec června, přišel irskotaneční večer v divadle Gong aneb závěrečné vystoupení Luas Dancing School a Veselých Kopejtek. Nové sukýnky, krásné, načechrané, zelené a fialové. Po dlouhé době jsem provětrala svoje milé stepky na veřejnosti. Obě dvě si to pochvalovaly a já byla celá tanečně a exhibicionisticky rozradostnělá.

První červenec byl oslaven palačinkovým mejdanem u Sekala, spolu s Mňoukem a Gall-Tírákama (ti, kdož nerozumí názvosloví zasvěcených, mají smůlu). Šlehačku, jahody, zmrzlinu, cukety, sýr, čokoládu, šunku a fůru dalších ingrediencí jsem měla až za ušima a v minibytečku, kde obžerství probíhalo, to vypadalo, jako když pejsek s kočičkou vařili dort.

Pak mi přiletěla návštěva ze země za velkou louží. Z místa zvaného Florida nebo také Penis Ameriky. Pocity smíšené, na obou stranách. Všemu se divil, všechno tu obdivoval a zároveň srovnával se svojí úžasnou zemí neomezených možností. Dělat tourguida na plný úvazek a prakticky 24 hodin denně není až zas taková sranda, jak by se mohlo zdát.

A konečně frnk z Ruzyňského letiště přímou a ještě k tomu vzdušnou čarou do Neapole. Krásná je, to ano, dokonce i když svítá. Ale ty všudypřítomné hory odpadků člověku onen idylický požitek z prastarých krás poněkud utlumuje. Nevadí, nevadí, hop na trajekt a tradá na neskutečně úžasný, rozkvetlý a ve všech směrech superlativní ostrov Ischia. Gellato, moře, slunce, termály, památky, pasta, pizza, chutě, vůně, prádlo na šňůrách, hrad na skále, martini per una bella ragazza. V tomto stylu, jistě si to dovedete velmi živě představit. Pokud ne, podrobný popis cesty, den za dnem, je možno nalézt v mém pečlivě vedeném cestovním deníku.

Po návratu do české kotliny následoval slet několika drobných bodových událostí: Američan odfrčel zpátky mezi aligátory, tak trošku se mnou citově otřáslo shlédnutí posledního posledního Pottera (dál už nic…!) a proběhlo další Futurum. Safra, nějak se mi tam zalíbilo. Taky návštěva Malého Budhy (hmm, to jejich sójové mlíko), čajkový večer s šíšou (s šíšama, ehm) a následně Baileys u James Joyce (dříve Molly Malones).

Au, můj mozek. Nastal týden dohánění restů. Dohánění spisovatelských restů. Psala jsem a psala a psala a připadalo mi, že Kouzla na obzoru jsou stále jen na obzoru. Od počítače jsem se vzdalovala tak maximálně na záchod a to jen a pouze v případě, kdy už to bylo vyloženě nevyhnutelné. Trochu stresík, záda bolela, oči slzely. Nakonec jsem ale udělala poslední Ctrl+S a druhý Erilian by na světě. Odesláno panu nakladateli, hotovo. Uf.

Když moje spisovatelské delirium náhle skončilo, musela jsem tu přebytečnou tvůrčí energii nechat vytrysknout nějakým jiným směrem. A ta prázdnota nad mojí postelí k tomu svojí bělostí přímo sváděla. Nahodila jsem oděv modrý, pracovní, popadla tužky, štětce, barvy, štafle a vymalovala si přes dvě stěny klimtovsky zlatavý Strom života.

Následuje posázavsky dámské povyraženíčko v Lukách pod Medníkem. Místo až neuvěřitelně milé, idylické a radostné. Místo, kde se hrají stolní hry, koupe se v řece a člověk se cítí příjemně dětsky a bezstarostně. Místo uprostřed přírody, kterou bych se nebála nazvat panenskou, kam z takzvané civilizace vedou koleje přes několikero kulatokamenně klenutých tunelů.

V polovině srpna přichází tradiční cesta na Křivoklát a divadelní slavnosti v efektně autentických kulisách hradního nádvoří. Před šesti lety tu byla zkrocena Zlá žena. Rok poté sněn Sen noci svatojánské, pak následoval Cyrano z Bergeraku, Mandragora aneb nápoj lásky a Don Juan. Letos se na Křivoklát vrátil pan Shakespeare a předvedl se nám se svým nejprofláknutějším štykem. Co čekat nového ptá se každý. Příběh o milencích z Verony byl v divadlech celého světa během těch staletí propírán tolikrát, že už to lidem musí lézt pomalu na nervy. Tady ale paní režisérka nalila do zpráchnivělých žil toho starého příběhu mladou (velmi mladou, náctiletou) krev a celé to dostalo mile osvěžující grády.

Pár dní na jihočeské chalupě si nemůžu odpustit za žádných okolností. Ať jsou prázdniny sebenaplněnější (a to tyhle skutečně byly), neuměla bych si léto bez naší rodinné haciendy představit. Počasí se uráčilo zatvářit se konečně alespoň trochu typičtěji srpnově a udělalo mi radost. Takže sunny, honey, funny time. Ale abych ten krátký čas v jižních Čechách příliš neidealizovala, v důsledku časového pístového efektu, který mě pomalu dotlačoval ke konci srpna, jsem musela začít s velkolepým úřadováním, mailováním, telefonováním, zařizováním a organizováním promofotící akce druhého Erilianu. Když si někdo naplánuje něco ve velkém stylu, musí holt obětovat nějaký ten čas, který by jinak mohl strávit válením se na sluníčku u bazénu s ledovým drinkem v ruce. Ale nebojte se, i toho jsem se nabažila do sytosti.

Po návratu do Prahy se přípravné práce pro focení rozjely na plné obrátky. Když se na to teď podívám zpětně, opravdu nechápu, že to nakonec klaplo a že se mi podařilo všechny lidi, kostýmy i destinace zorganizovat a napresovat do dvou dnů. A navíc, jak se zdá, nic nekrachlo, což je ještě podezřelejší. Do toho všeho jsem stihla na opravdu velmi poslední chvíli dopracovat semestrální práci z Památkové péče, jít ještě jednou na poledního posledního Pottera a večeři v mexickém stylu (barevnou a koktejlovou) a na závěr opět Futurumové šílení (kde jsem získala velmi trefné indiánské jméno - Tančila jako blázen až do bílého rána).

Dvoudenní fotoakce byla báječná, úžasná. Všichni byli milí, ochotní. Já byla nadšená, dojatá, když jsem viděla, jak se mi má fantazie zhmotňuje před očima. Ateliér, orient v čajovně i tropy v indonéském pavilonu… všechno bylo přesně tak, jak mělo být. A všichni snášeli mé generálsky komandovací řeči velmi statečně. Prostě legen… počkejte si… dární!

Sláva, sláva, sláva, od prvního září opět začaly pravidelné irskotaneční tréninky s Kopejtkama. Už mi to vážně chybělo. Několik tréninků sice proběhlo i během prázdnin, ale co si budeme namlouvat, k žádné velké svědomitosti a pravidelnosti jsem se nedonutila. Člověk je totiž během léta v úplně jiném psychickém módu a všechno je bráno tak nějak mnohem víc free. Takže, softy, stepky, vy děti moje kožené, jde se na věc.

Jeden z posledních krásných, slunečních dnů (v Říši divů se takovému dnu říká Nádherňajs) se vyrazilo dolů k vltavskému přívozu. Idylka jak z Rozmarného léta. To bych ale nebyla já, abych při každé možné příležitosti nenarazila na krabici s opuštěnými koťaty. Bylo jich osm. Černobíle flekatá roztomilost na dvaatřiceti nožičkách. Nechat jsme je tam nemohli. Prckové tedy byli naloženi do přepravky a strávili asi týden v naší sklepní sušárně. Spořádali neuvěřitelné množství jídla a byla to úžasně společenská malá verbež.

Pojmenovala jsem je takto: Koblih, Hrášek, Zoro, D´Artagnan, Mia, Půlnoc, Alucard a Nounejm. Pak se ale ozvaly nesouhlasné řeči ze strany správce domu. Sušárna je prý určená pouze na sušení prádla a ne na uchovávání koťat. Naštěstí se pro ně našlo alespoň dočasné depozitum. Koťata teď mají k dispozici byt v prominentní lokaci hnedle vedle Staroměstského náměstí. Ovšem maximálně tak na měsíc. Stále pro ně usilovně hledáme páníčky!

Z léta by se mělo vydojit co nejvíc (to aby člověk naakumuloval sluneční a pozitivní energii do zásoby pro těch dlouhých sedm měsíců zimy a tmy), takže následovalo veslování na pramici kolem Slovanského ostrova, večeře v mile klaustrofobní restauraci u Vltavy a neuvěřitelně sladká směska všemožných orientálních dezertů spolu s lahodně jablečnou šíšou. To ještě není všechno? Bacha děvče, brzdi, brzdi, trošku. Následují drinky v irském pubu U Martinse, taky nějaký ten brunch a předpremiéra novogenerační Saxany (kde jsem se málem prostyděla hluboko do červeně sametového křesla).

Co dále? Už nic zvláštního, či extrémně akčního, pokud si dobře vzpomínám. Proběhla tradiční KOSovská online tvorba rozvrhu. A proběhla neméně tradiční a všeobecná panika kolem toho všeho. Klasika. Taky jsem si trošku neodpustila (ale opravdu už jen velmi, velmi střídmě) pozdravit ozubená kolečka v Crossu.

A dostáváme se k úplně poslednímu prázdninovému víkendu. Myslím, že je docela dobrý nápad si aspoň teď dát trošičku klidnější režim, než jaký jsem měla nastavený během posledních tří měsíců. A snídaně v podobě krupicové kaše (kterou jsem mimochodem jedla naposledy někdy před deseti lety) s cukříčkem, skořicí, rozpuštěným máslíčkem a čerstvými malinami je myslím pěknou sladkou tečkou za tím vším.